valecnik
  itevní vřava utichla a na bojiště se snášel večerní opar. Všude se válela mrtvá těla lidí, koní a podivných okřídlených tvorů. Mezi nimi se povalovaly kusy zničené výstroje, štíty, meče, halapartny a vítr honil po kopcích cáry válečných zástav skučíc jako nářek padlých. Nad tím vším poletovalo hejno krkavců se zobany připravenými na odporné hody. Člověk neznalý přírody by se podivil, proč vyčkávají, ale ranger by věděl… Na místě střetu jsou ještě lidé… Dva válečníci v plátových zbrojích upřeně pozorovali jeden druhého. Jeden třímal v ruce bitevní sekeru a druhý nesl meč a štít. Jejich zbraně byly zubaté a zbroje otlučené až hrůza. Oba měli tělo poseté množstvím ran, které by v součtu šrámů a krvácejících otvorů zabily čtyři urostlé mágy, ale muži stáli na nohou a vlčím pohledem přejížděli protivníkovu tvář. Náhle s řevem vyrazili. Meč dával výhodu lepší ovladatelnosti a tak ten s mečem měl šanci zasadit ránu jako prvý. Ozvalo se cinknutí kovu o kov a muž zaklel. Minul. Věděl, že přijde nevyhnutelné a spíše reflexivně než s nějakým úmyslem nastavil štít. Sekera dopadla obloukem a strašlivá rána ochromila ruku. Druhá šance moc často nechodí, ale teď přišla. Druhá rána mečem už mířila přesně a sekerník se zhroutil ve spršce krve na zem. Vítězný bojovník udělal krok směrem k padlému nepříteli, ale zavrávoral a padl na kolena. Před očima se mu promítly všechny předchozí okamžiky… hlas polnic velící k útoku, nápor jízdy z boku a umírající hrdinové křičící v obětí smrti. Viděl kostěnou masku nekromancera, jak ji rozdělil napůl jeho meč, viděl toho muže se sekerou, který mu způsobil v ruce tu bolest… …Bolest ho dostala zpátky do reality. Pohlédl na svůj pot, jak vtéká do otevřených ran a ty si takto důrazným způsobem říkají o ošetření. Rukou zašmátral po opasku… sakra, žádná lahvička se žlutou tekutinou už nezůstala. Bandáže, blesklo mu hlavou, musím najit bandáže. Se zasténáním vstal a rozhlédl se po bojišti. Pohled mu utkvěl na mrtvé kleričce a vehnal mu do očí slzy bezmoci a vzteku. Kolikrát mu to tiché, obětavé děvče zachránilo život. A nejen jemu... Už nikdy se jeho zranění nedotknou její jemné prsty, už nikdy neuslyší zašeptat ta magická slova "I Vlas z Magmy"… nebo to bylo jinak? In Vas Mani, to je ono… Pohroužen do těchto myšlenek pomalu kráčel ke kleričce. Cestou míjel mrtvolu impa, kolem kterého se válelo množství pokousaných a potrhaných mrtvol… zajímavé, kolik smrti jsou tyhle malé okřídlené opice (do očí bych jim to neříkal) schopny rozdat, než si najde i je. Opodál ležel ranger s doutnající ranou v hrudi. Pár metrů od něj se šípem zaraženým v oku s rukou namířenou na rangera v podivném gestu tuhnul mág… nebo snad nekromant? Magie… bojovník vzpomínal, kterak ho učili jednoduchá zaklínadla, ale on si zapamatoval jen magickou šipku - In Por… eh… Ylem - a tou pak ustřeloval myším hlavy na poli. Krásné časy mládí… Konečně došel k mrtvé kleričce. Vedle ní ležel paladin, který se snažil chránit ji vlastním tělem, v čemž mu zabránila válečná sekera v zádech. "Tyhle paladinové jsou beznadějný blázni," pomyslel si válečník, "ale v boji mají zbraň stejně ostrou jako každej bojovník. Takovej paladin…" …Zakrákání krkavců mu přerušilo tok myšlenek.Muž zahrozil pěstí černým stínům nad hlavou a pro jistotu je proklel. Uchopil batoh ležící vedle kleričky, chvíli v něm hrabal, a pak ho vztekle odhodil. Žádné bandáže. S povzdechem vytáhl z opasku dýku a začal rozřezávat svůj plášť na dlouhé pruhy látky. Když dokončil práci, spokojeně zamručel a jal se obvazovati svá zranění. Měl v tom praxi, tak netrvalo dlouho a všechna zranění byla pečlivě ošetřena. Bojovník pomalu vstal, znovu se rozhlédl a spatřil tělo vzbouřeného prince, který už nikdy žádné království nezíská. Válečník si vzal jeho meč a naditý měšec. "Mrtvý prd ví," zabručel, "a já si svůj žold zasloužím." Takto vyrovnán se svým svědomím,vzdal bojovník poctu padlým a vydal se utratit všechny peníze do nejbližšího města za všechny slasti, co jen civilizace nabízí. Proč šetřit, když každý den může být poslední… |
